Protože dnešní doba je uspěchaná a spousta lidí nečte nic, co má víc než jednu stránku, v tomhle odstavci je souhrn všeho důležitého...

Jednoho dne jsme se rozhodli strávit dovolenou na horském kole a to tak, že objedeme známé a příbuzné, u kterých vždycky jednu noc přespíme. V pátek 29.7.2011 v 7:00 jsme tedy v Praze nasedli na kolo a vydali se podél Vltavy, pak Sázavy a nakonec i Lužnice do Tábora. Celkem 109 km jsme zvládli za 9,5 hodiny a přespali jsme na internátu střední školy. Druhý den jsme volným tempem za 6,5 hodiny po 79 km dojeli do Třeboně, kde jsme přespali u Ouškových. Třetí den pršelo, ale nelekli jsme se, vyrazili v pláštěnkách a po strastiplné 123 km cestě, trvající 11 hodin a zahrnující dvě píchlé duše, jsme dojeli do Jaroměřic nad Rokytnou, kde jsme využili turistickou ubytovnu. Čtvrtý den byla zase volnější etapa - jen 80 km a 7,5 hodiny - dosáhli jsme Brna a přespali u Brodských. Pátý den jsme zamířili zpět do Čech a vyhoupli se na Vysočinu. Po 130 km a 10 hodinách jsme dojeli k Machovým do Chotěboře. Šestý den jsme si dokonce dovolili 3,5 hodinovou zastávku na koupání na Mělicích u Přelouče při 79 km cestě do Pardubic, kde jsme přespali u Kopáčků. Sedmý den jsme zamířili do Lhotek k Mudrochovým a přitom dosáhli rychlostního rekordu - 97 km za 6,5 hodiny. Pak předpověď slibovala zase déšť, tak jsme zamířili domů do Prahy, což bylo krásných 99 km, které jsme zvládli za 7,5 hodiny. Celkem tedy cca 800 km za 8 dní.

Pokud chcete vědět víc, čtěte dál... (můžete si to přečíst i jako pdf)

Už dlouho často a rádi jezdíme na kole. Vždycky jsme dělali okružní výlety - museli jsme se vracet na místo startu, kde jsme měli auto, věci, ubytování atd. Takže se zrodil nápad pořídit na kola nosiče a brašny a vyrazit neokružně, rovně za nosem a věci si vézt s sebou. Od nápadu nebylo daleko k realizaci - vybavení bylo zakoupeno. Protože se nám nechtělo zajišťovat ubytování každý den jinde, přišel další nápad - budeme spát u známých a příbuzných, které máme rozházené po celé republice. Tím byla dána i trasa. Protože jsme chtěli mít rezervu pro případ nepříznivého počasí nebo technických problémů, a také jsme plánovali kulturní vložky, jako například návštěvu Slovanské epopeje v Moravském Krumlově, časový rozsah byl stanoven velkoryse na 19 dní - sobota 18.6. až středa 6.7. Původní nejvzdálenější cíle byly Třeboň na jihu, Brno na východě, Konecchlumí na severu a Horní Blatná na západě. Dva týdny před startem ale Oslíka přepadlo nachlazení, pak skočilo i na Zdenyho a zanedlouho bylo jasné, že fyzicky náročná dovolená musí být odložena až po rekonvalescenci.

Nakonec celá akce proběhla během 8 dní - pátek 29.7. až pátek 5.8., severní a západní cíle byly přeplánovány, ale střed republiky jsme myslím obsáhli: Praha - Tábor - Třeboň - Jaroměřice nad Rokytnou - Brno - Chotěboř - Pardubice - Lhotky - Praha. Trasu jsme si předem naplánovali na cykloserver.cz a naimportovali GPX do GPS. Zároveň jsme s sebou měli klasické papírové cyklomapy od Shocartu, pokrývající většinu cesty.
Pracovní název „Dovolená pro chudé“ můžeme směle prohlásit za podtitul celé výpravy, protože díky dopravě vlastními silami a pohostinství kamarádů a příbuzných byly naše celkové náklady krásných 2.125,-Kč. Vyhnuly se nám jak větší technické problémy, tak zranění a nemoci. Při 800 ujetých kilometrech jsem toho čekal víc...

• píchlé duše: 2
• návštěvy cykloservisu: 2
• použití lékárničky: 1
• silikonový olej na řetězy: 0,5
• přejeté brýle: 1

Ještě než začnu popisovat jednotlivé etapy cesty, pár společných postřehů...

Projížděli jsme hlavně malými vesnicemi a překvapilo nás, že prakticky všude mají udržovanou náves a hlavně autobusovou zastávku, kam se dá schovat před deštěm, větrem ba i sluncem. Jednoduše řečeno - poutník všude najde zázemí.

Každý kraj či okres má vlastní pivo. Ne že bysme všude ochutnávali, ale bylo to krásně vidět na vývěsních štítech hospod. Je to prostě český tradiční nápoj. Docela mě v Brně překvapila nadvláda Černé hory nad Starobrnem.

Podél malých silnic skoro vždycky rostou stromy. Ať už to jsou lípy, třešně, švestky nebo špendlíky. Nejen, že fungují jako větrolam, ale jsou taky zdrojem občerstvení a vitamínů.

Podél silnic se válí neuvěřitelné množství krabiček od cigaret. Předpokládám, že řidič kuřák prostě s poslední cigaretou krabičku vyhodí z okna. To mi prostě hlava nebere.

Naprostá většina řidičů náklaďáků jezdí jako čuně. K tomu není co dodat - je to prostě empirická zkušenost bikera.

Síť cykloservisů je v Čechách poměrně hustá a jsou v nich ochotní lidé, co rádi pomůžou. Takže cestovat na kole po republice se dá bez problémů.

Značené cyklotrasy a cyklostezky mají své mouchy. Dost často je terén jen pro horská kola, takže v tomhle ohledu je v Čechách co dohánět. Pochvalu si zaslouží Třeboňsko, Brno a Žďársko.

Celá cesta mě naučila ze zeměpisu víc, než 3 roky na základní škole - jak na mapě 1:60000, tak ve skutečnosti jsme projížděli kolem měst, řek, rybníků, kopců a pahorkatin, které jsem znal jen jako název. Teď už i vím, kde leží a hned tak to nezapomenu.

Před lety (např. ve středověku) se do cesty poutníkům stavěly řeky - nešlo je překonat jen tak někde - musel existovat most nebo brod. Tohle přetrvalo dodnes - těch mostů není zas tolik, jak by se zdálo. Navíc se objevila překážka nová - dálnice. Ty se taky nedají přejet, kde si člověk zamane.

Den před odjezdem neproběhl tak hladce, jak se očekávalo. Zdeny šel připumpovat kola a zjistil, že to přední má takřka prázdné. Takže si cvičně vyměnil duši, doufejme, že na této výpravě naposledy. Jinak se balilo, trochu uklízelo a o půlnoci se šlo do postele.

Ráno jsme natěšeně vstali v 6:00, nicméně do pedálů jsme prvně šlápli skoro přesně až v 7:00. Nejdřív sešup dolů k Vltavě, pak přejezd Barrandovského mostu a už se napojujeme na cyklostezku Modřany - Zbraslav. V tuhle hodinu jsme čekali liduprázdno, ale cyklistů jsme potkávali docela dost. Asi jeli do práce :-p Sice bylo jen 16°C, ale bylo cítit léto, takže příslib, že přes den se to zlepší. Na 7. kilometru, někde v Bráníku, na nás padly první kapky deště. Ale bylo jich jen pár, takže to nestálo za řeč, ani jsme nezpomalili. Cyklostezka je krásně hladká a nohy plné síly, takže kilometry vesele přibývají. Ve Vraném nad Vltavou přichází první kopec do Březové, zatím v pohodě. Na vyhlídce na skále nad Davlí si dáváme první svačinu - půl housky. Pak opatrně sjedeme/sejdeme kamenitou cestou a napojujeme se na (ne cyklo) stezku podél Sázavy.

První desítky metrů jsou dlážděné kameny, takže to dost skáče. Zanedlouho ale přejíždíme most v Petrově a povrch se dramaticky mění. Zpočátku polní cesta, pak ale kamenitá lesní stezka. Přestože v blátě vidíme otisky pneumatik předchozích bikerů, není to úplně cyklostezka. Přicházejí první schody přes skalnatý ostroh nad řekou. To má ještě Oslík optimismus ve tváři. Ale terén se nelepší. Na začátku byl ukazatel „Kamenný Přívoz 9km po červené“. Na dalších schodech už Zdeny Oslíkovi pomáhá a úsměv pomalu mrzne na rtech. Když se objevuje další ukazatel „4km“ (tzn. polovina strastiplné turistické) a další krpál, tentokrát bez schodů, na Oslíkově tváři se objevují první slzy vzteku a začínají znít ostřejší slova. (Oslík: Ale jenom potichu, takže jsi to nemohl slyšet...) Naštěstí až do Kamenného Přívozu nemusíme a po pár metrech vidíme zaparkované auto. Když se dostalo až sem, musí tu být někde sjízdná cesta. Objevujeme se v Rakousích na asfaltové silnici. Oba máme na předním kole psí „tamto“, což nemůže znamenat nic jiného než štěstí.

Na první křižovatce operativně měníme plán trasy a vyrážíme do Netvořic do kopce přes Krňany. Po rovné cyklo podél Vltavy a kamzičí turistické podél Sázavy přichází Tourmalat - kopcovitý silniční úsek. Teplota stoupá až ke 29°C - konečně léto. Česká pahorkatina o sobě dává znát a stoupání střídají sjezdy. Z Netvořic míříme na Dunávice a napojujeme se na Greenway Praha-Wien. V Neveklově stavíme a doléváme do bidonů vodu z přídavných nádrží. Oslík vidí zmrzlinu a neodolá - dáváme si dvě malé točené - jsou výborné. Pokračujeme dál až do Štětkovic a Vojkova. Pomalu se blížíme ke konci první mapy, takže ve Velkých Heřmanicích zastavujeme, baštíme muffiny a měníme mapu Praha-Slapy za Táborsko. V Heřmaničkách nám přes cestu padají železniční závory, ale místní řidiči nám radí, kde je pod tratí podjezd. Ještě pár kopců do Jesetic a Červeného Újezdu a pak se charakter trati náhle mění. Mírná stoupání střídají dloooooouhé sjezdy - sjíždíme z „hor“ a šetříme síly. Míjíme Střezimír, Borotín a Radkov a to už je Tábor v dohledu.

Na začátku Tábora se napojujeme na hlavní silnici, auta sviští kolem a není to nic příjemného. Míjíme Jordán a odbočujeme na klidnější cyklostezku podél Lužnice. Těsně před cílem nás čeká nemilé překvapení - 140 schodů (jak později Oslík spočítal), které na mapě nebyly. Tak to bereme oklikou a zanedlouho za pomoci domorodců přijíždíme ke střední škole s ubytováním. Paní na vrátnici je velice vstřícná a fasujeme klíč od pokoje. Zatímco relaxujeme ve sprše, venku začíná pršet. Hlad je ale neúprosný, sušenkou ho neukecáš, takže pod jednou pláštěnkou, jako dva milenci, vyrážíme do centra. Nákup v supermarketu na zítřek a rychle do nejbližší hospody. Je to „obchodní centrum“ Slunce, kde jsme, i když je pátek večer, prakticky sami. Ládujeme do sebe výborný vídeňský řízek a šťouchané brambory, pivo a horký javor, zapíjíme kávou a číšník překvapivě přináší dortík na účet podniku. Platíme neuvěřitelných 259Kč a vyrážíme na pochoďák za dvěma keškami. Oslík radši ani neřekl Zdenymu, jak jsou daleko. Už za tmy za drobného deště přicházíme na ubytovnu ve 21:30 a po masáži Emspomou, krátké administrativě a poradě o zítřejší trase padáme do říše snů.

Ráno jsme budík v 6:00 kupodivu neignorovali a po krátkém lenošení v posteli vstali. Příprava snídaně a svačiny, osobní hygiena a balení nám ale překvapivě zabraly víc času, než jsme čekali, takže pokoj jsme opouštěli krátce před osmou. Před nasednutím Zdeny zjistil první technický problém a zároveň příčinu zvuků předchozího dne - šrouby upevnění nosiče byly skoro celé vyšroubované. Takže následovala malá servisní akce, ale po pár minutách jsme vyjeli. Ještě než jsme opustili areál školy, tak se drobně rozpršelo, takže hned pod prvním nadjezdem jsme zase zastavili a prvně nasadili „pláštěnky“ na brašny. Tato procedura nám ale trvala tak dlouho, že mezitím přestalo pršet. Nevadí - aspoň jsme si to nacvičili.

Vyrážíme podél Lužnice směr Sezimovo Ústí. Z příjemných 16°C za oknem internátu teplota klesá až na 13°C a přichází první stoupání do Radimovic. Zatím optimismus. Profil trati je stejný jako předešlé odpoledne - kopce střídají sjezdy, směr dolů zatím převládá. Míjíme město Lom, Želeč a Hlavatce a přichází první rybník - předzvěst třeboňské pánve. Na křižovatce baštíme banán a operativně upravujeme plán trasy. Projíždíme Debrník a na další křižovatce posíláme za banánem zbytek sušenek ze včera. Pokračujeme na Mokrou a Borkovice. Kopce sice zmizely, ale cestu do Svin nám znepříjemňuje vítr. To nejhorší má ale teprve přijít - nekonečných 5 km ze Svin do Dolního Bukovska jedeme přímo proti silnému větru. Na podzim by nám to utrhlo draka, v červenci na kole je to ke vzteku. V Dolním Bukovsku se schováváme do autobusové zastávky u kostela, a protože je poledne, baštíme bagetku. Pak se cesta stáčí k východu, takže vítr začíná foukat do zad.

Projíždíme Neplachov a pro překonání kolejí vzorně využíváme nadchod (= spousta schodů). Následuje Mazelov, průjezd mezi rybníky a kamenitá zkratka do Smržova. Další zkratka do Slověnic, krátký úsek do Dunajovic a pak cílová rovinka do Třeboně.

Hustota cyklistů rázem vzrostla z 0 na 100 za minutu - tady snad jezdí na kole všichni. V Třeboni jsou zrovna pivní slavnosti místního pivovaru, takže město je přelidněné ještě víc než obvykle. Následuje odlov dvou kešek (jedné bohužel neúspěšně) a za sílícího deště dorážíme k Vojtovi a Janě Ouškovic. Dostává se nám luxusního ubytování v podkroví, horké polévky, výborných těstovin, vína a obložených talířů. Hostitelé jedna báseň. Celý večer jsme pak diskutovali na smrtelně vážná témata i naprosté banality a ve 23:00 za zvuků ohňostroje uléháme ke spánku.

Dnešní etapa byla zatím nejnáročnější - nejen proto, že byla nejdelší a nejkopcovatější, ale hlavně kvůli počasí. Od rána drobně pršelo, takže Oslík nejdřív odmítal vylézt z postele. Nakonec jsme ale v 7:30 vyzbrojeni pláštěnkami vyrazili. Oslík ji ale po pár kilometrech sundal, protože neměla rukávy, při jízdě se nafukovala a celkově prostě byla na nic. (Oslík: A hlavně hrozně brzdila moje vražedné tempo...) Za drobného deště jsme projížděli úzkými asfaltkami směr Stříbřec. Přestože ráno Oslík brblal, na začátku cesty byl plný humoru a optimismu. Stále po rovině a stále za deště pokračujeme přes Pístinu, Stráž nad Nežárkou a Plavsko. Sice přestává pršet, zato začínáme cítit kopce České Kanady, resp. Javořické vrchoviny. Následuje Vydří a Lásenice a první změna plánované trasy - pokračujeme po hlavní silnici až za odbočku na Sedlo a uhýbáme doleva na Horní Pěnu a dál na Kačlehy. Je to asi 40. kilometr a na Zdenyho přichází první krize - kolo mu nechce jet a nohy těžknou. Před vsí Hospříz křižujeme hlavní tah a nacházíme důvod Zdenyho krize - poloprázdné přední kolo. Na autobusové zastávce tedy měníme duši. Už neprší a když se uklidní vítr, vypadá to nadějně. Nicméně pořád ještě nejsme ani v polovině dnešní cesty.

Přes Blažejov, Malý Ratmírov, Strmilov a Horní Meziříčko přijíždíme do Horních Němčic. Špatná zpráva - Zdenyho přední kolo je opět měkké. Zkouší ho připumpovat, ale nepomáhá to. Při první výměně duše, snad pod vlivem krize, snad z nedbalosti, nenašel příčinu defektu, takže nová duše byla opět propíchnuta. Druhá výměna poslední náhradní duše. Tentokrát celý plášť kontroluje opravdu důkladně a odstraňuje zapíchnutý ostrý úlomek kamene, možná střep. Zastavuje u nás auto a nabízí pomoc. Děkujeme, ale opravu zvládáme sami.

Protože je zima (12°C), vlhko a fouká, pokračujeme nejkratší možnou trasou přes Řečice do Telče. Rovina se nám dost zkrabatila do táhlých kopců a táhlých sjezdů. Každá vesnice leží v údolí a mezi vesnicemi je vždy kopec. Zdenyho trudomyslnost neopouští, navíc dostává hlad, takže je jen zásluhou Oslíka, že kilometry naskáčou až na 80 a vítá nás Telč.

Vyjížíme na rozhlednu Oslednice, rychle zhltneme pizzu na náměstí na zahrádce (protože město je plné lidí a uvnitř si není kam sednout) a nakupujeme v Tescu jídlo na zítra. Zdeny promazává zmoklé a vrzající řetězy a míříme směr Jaroměřice nad Rokytnou. Nemáme část mapy a v GPS máme trasu až do Brna, takže nevíme jak je to ještě daleko. Nakonec se z toho vyklubalo 37 km. Odevzdaně šlapeme do pedálů, Zdeny s plným žaludkem převzal iniciativu a nachází dokonce svoji vesnici. Konečně v 18:30 přijíždíme k turistické ubytovně, telefonujeme a přebíráme klíče. Horká sprcha je balzám. Zdeny pak ještě lepí obě děravé duše, čistí řetězy a padáme do bezvědomí.

Dnes jsme si po náročné etapě předchozího dne přispali až do 7. Oslík udělal snídani a svačinu, Zdeny mezitím důkladně mazal řetězy a seřizoval přesmykač. Vyrazili jsme asi v 9. Pod vlivem včerejška Oslík zkusil přeplánovat trasu na kratší, vedoucí po hlavní silnici. Kousek jsme po ní měli jet tak jako tak. Ale auta po ní jezdila ostošest, možná taky proto, že bylo pondělí ráno, takže jsme se hned na první odbočce pustili kolem cihelny z kopce do lesa a napojili se v Radkovicích u Hrotovic na původní trasu. Na rozcestí Břížští přichází první svačina. Obloha je šedivě zamračená, ale zatím neprší. Projíždíme Rouchovany a už z dálky vidíme jadernou elektrárnu. Kousek před ní se na Oslíkově tachometru objevuje 3.000 km, což si musí vyfotit a pořizuje i pár záběrů elektrárny. Zároveň vyslovuje záludnou otázku, jak že to vlastně taková atomová elektrárna funguje. Zdeny bleskově sype z rukávu technické a laikovi srozumitelné vysvětlení štěpení atomu. Projíždíme Dukovany a Dolní Dubňany a Oslík si stěžuje na funkci přesmykače, který se Zdeny pokoušel ráno seřídit.

Pokračujeme přes Dubňany do Moravského Krumlova a hledáme cykloservis. Je 11:52, v infocentru mají od 11 do 12 polední pauzu, takže nám neporadí. Nacházíme cykloservis na náměstí, který má pauzu od 12 do 13. Je 11:59, ale technik si kolo bere do parády. Přesmykač seřídí, ale říká, že by ho bylo potřeba posunout nahoru. Jestli hodinu počkáme (až se vrátí z oběda), že by se na to podíval. Takové zdržení si nemůžeme dovolit, takže děkujeme, hltáme zmrzlinu za 7 Kč a opouštíme náměstí. Protože tam zrovna rekonstruují silnici, musíme dolů k řece po schodech. Pak přichází největší kopec dnešního dne. Z nebe padá drobný déšť. Na rozcestí Stavení vjíždíme do lesa. Sešup po asfaltkách střídají kamenité lesní cesty. V přístřešku si dáváme svačinu a Oslíkovi vlétá do rukávu bundy vosomoucha - bzučí to a létá to jako moucha, takže Oslík beze strachu obrací bundu naruby, aby ji vyhnal. Jenže je to vosa a Oslík dostává žihadlo do prstu. Zdeny nepropadá panice, z lékárničky vytahuje Fenistil gel a zranění ošetřuje. Pokračujeme dál lesem. Najednou se na značené cyklotrase objevuje zamčená brána, kolem plot a oboustranný žebřík na přelezení - vypadá to na moravskokrumlovskou oboru bílých daňků. Podle mapy by to mělo jít objet. Dáváme se tedy vlevo po cestě. Po chvíli však cesta končí a terén padá strmě dolů. Zdeny nebojácně pokračuje, pak při pokusu o zabrždění vystupuje za jízdy, nechává kolo na zemi a pokračuje desítky metrů dolů, než se zastaví. Opatrně svážíme kola dolů. Plot nekončí, zato se před námi zvedá kopec. Je tu ale další žebřík, takže odstrojujeme brašny z kol, Zdeny je přenáší přes plot a pokračujeme dál oborou (nebo jsme z ní zrovna vylezli?). Po pár metrech přijíždíme k řece Jihlavě a podél chatiček přijíždíme do Nových Bránic a Dolních Kounic. Už zase nemáme kus mapy, takže nemáme moc představu, jak je cíl daleko. Podle GPS 20 km, ale cesta vůbec neubíhá. Přicházejí kopce a provoz houstne. Někteří řidiči se kolem nás řítí snad 100 km/h. Podjíždíme první dálnici, projíždíme Rajhrad a doufáme, že Brno už je za rohem. Druhou dálnici překonáváme nadjezdem a už jsou tu Chrlice a Holásky. Těsně za námi přijíždí Dušan z práce. Míříme do sprchy, dostáváme výbornou večeři - polévku, smažené kuřecí kousky s hranolky a následuje káva. Pak se vydáváme do blízkého okolí odlovit dvě kešky ze tří a po sklence vína šplháme do podkroví spát.

Ráno jsme vstali v 6, ale Dušan s Lenkou už byli v práci. Snídaně a balení se zase protáhly, takže jsme vyrazili až v 7:50. Po chvíli jsme přejeli soutok Svratky a Svitavy a najeli na cyklostezku podél Svratky. Po ní jsme jeli celým městem 20 km až na přehradu. Krásný hladký asfalt mimo provoz aut - brňáci cyklostezky fakt umí. Nějaké bikery a rollery jsme potkávali, ale většina byla asi v práci. Sluníčko krásně svítilo, povídali jsme si, letní pohoda. U přehrady Oslík navrhoval dopravu parníkem, ale u Zdenyho návrh neprošel. Pokračujeme tedy lesem do táhlého kopce Kočičím žlebem až na turistický rozcestník. Pak po žluté, lesní cestou z kopce dolů na silnici, přes kopec do Hvozdce a měníme původně naplánovanou trasu - pojedeme přes Veverskou Bitýšku. Za ní následuje smrtící stoupání, kdy GPS ukazuje 38° (nebo %?) do Lažánek a ještě kousek do Maršova a to už jsme na střeše Českomoravské vrchoviny. Dál už je to pohoda - občas kopeček, ale nic náročného. Projíždíme Braníškov a v poledne obědváme rohlík ve Vlkově v altánové zastávce. Pak se trochu mění povrch trati na kamenitou cestu do kopce, což Oslík komentuje několika ostřejšími slovy. Za Ondruškami se napojujeme na cyklotrasu, sjíždíme lesem do Bojanova. Za Horní Libochovou baštíme u silnice červené špendlíky a pokračujeme na Bobrůvku.

Slunce stále svítí, cesta ubíhá. Projíždíme Radešín a Bohdalec a za Hodíškovem Oslík nutí Zdenyho šplhat na strom pro třešně. (Oslík: To teda nene, já jsem jenom chtěla stáhnout větev, abych si mohla ty třešně natrhat...) Míjíme Jámy a z kopce dolů frčíme do Žďáru nad Sázavou. Svačíme další rohlík na schodech u školy a baštíme točenou zmrzlinu za 10 Kč. Když projíždíme kolem pošty, Oslík posílá pohled na Kosoř (nakonec přišel s razítkem z Brna - ta Česká pošta už neví co by - my šlapeme 85 km do Žďáru a oni ten pohled odvezou zpátky do Brna). Ze Žďáru se vydáváme podél Sázavy a potom lesem po cyklostezkách a lesních asfaltkách (ve Žďáře cyklostezky taky umí) až k rybníku/přehradě Řeka, kde pramení řeka Doubrava. Pak jsme poprvé zabloudili - přejeli odbočku - a museli jsme se celých 50 metrů vrátit. Stále po lesních cestách jsme dojeli až do Ždírce nad Doubravou. Pak jsme už trasu nekomplikovali a na Chotěboř se vydali po silnici, kde nejezdilo ani moc aut, protože značka hlásila, že Bílek je neprůjezdný. V dálce za námi se objevil cyklista. Nechtěli jsme se nechat předjet, proto jsme mírně do kopce šlapali ze všech sil. On měl však silniční kolo, takže nás s úsměvem na tváři bez problémů těsně před Sobíňovem předjel. Značka o Bílku nelhala - most přes Doubravku vypadal jako po náletu a pilně na něm i přes pokročilou odpolední hodinu pracovala bagro-sbíječka. Naštěstí horský biker projede všude - třeba po mostě pro pěší pár desítek metrů vlevo. Je asi 17:55. To je výzva stihnout Chotěboř do šesti. Zase tedy šlapeme do pedálů co to dá. Po příjezdu následuje obvyklá procedura - sprcha, večeře, konverzace, v Chotěboři vyjímečně doplněná nacpáním cyklooblečení do pračky.

Ráno jsme si přispali do 7 - do Pardubic to není daleko a Luďa se z práce vrátí stejně až večer. Zdeny šel zkontrolovat technický stav kol, Oslík zatím dělal svačinu. Mezitím přijeli Pavlíčkovi - Míša s Radkem - takže se odjezd pozdržel až do 9:30. Věděli jsme, že na plánované trase na konci Chotěboře opravují silnici a že auta jezdí po objížďce, ale doufali jsme, že to projedeme. Tváří v tvář bagru jsme se ale otočili, vyšlápli si menší kopeček a zkusili to přes zámecký park. Bohužel taky neúspěšně - tam je pro změnu zamčená brána. Takže zase do kopce, přes Sv. Annu do lesa a dolů serpentýnama na Dolní Sokolovec, Libici nad Doubravou a Maleč. Sluníčko svítilo a cesta rychle ubývala - podle profilu to bylo víceméně pořád z kopce a po silnici, takže průměrnou rychlostí přes 25 km/h jsme prosvišteli Čečkovice, Jeřišno, Rostejn, Běstvinu a Třemošnici až do Ronova nad Doubravou. Tam jsme si dali obvyklou točenou zmrzlinu, tentokrát za 13 Kč a zbyl čas i na housku.

Rychlou silniční etapou jsme krásně (dle plánu) objeli Železné hory a přes Žleby a menší kopec dojeli do obce Vinaře. Tam na nás čekal aspoň kousek Železných hor - krpál a serpentýna směrem na Lovčice. Pak jsme uhnuli ze silnice na poměrně kamenitou cestu do Starkoče. Ve Starkoči Zdeny zjišťuje první vážnější problém - lanko od přesmykače se mu napůl přetrhlo, takže nefunguje řazení. Může používat jen zadní přehazovačku a to 6 větších koleček z 8. Na místě to opravit nejde, musíme dojet do servisu do Přelouče - asi 10 km. Následuje táhlý kopec za Semtěší. Lanko stále povoluje, použitelných už je jen 5 převodů. Zdeny dokáže šlapáním vyvinout rychlost max. 19km/h namísto obvyklých 40 km/h. Projíždíme Litošice, Jankovice a jsme v Přelouči. V prvním cykloservisu na hlavní ulici technik zručně mění lanko za 50 Kč, my si mezitím dáváme druhou dnešní zmrzlinu. Pokračujeme přes Lohenice k jezerům po vytěženém písku - Mělice. Tam se cca od 14:00 vyvalujeme na nuda pláži, ochlazujeme ve vodě a svačíme. Asi v 17:30 se zase vydáváme na cestu. Do Rybitví jedeme ještě po silnici, ale pak začíná cyklostezka až do Pardubic. Kvalitou asfaltu sice za Brnem a Žďárem zaostává, ale aspoň tu nejezdí auta.

V Polabinách v Lidlu nakupujeme snídani na zítra a přes centrum přijíždíme ke gymnáziu. Oslík chvíli neúspěšně loví kešku, ale pak to vzdává a v 19:00 přijíždíme ke Kopáčkům. Následuje sprcha, večeře a konverzace při víně až do půlnoci.

První věc, kterou jsme ráno po otevření očí (v 5:50) uviděli, byli Kuba s Lindou v pyžamu, překvapení, kdože jim to narušuje přípravu snídaně. Zhltli jsme housku a koláč, pak jsme na zahradě pochválili novou pergolu a protože Luďa spěchal na vlak do Prahy, povedlo se nám vyrazit v 7:00. U gymnázia Zdeny vylovil zpod keře kešku a pak už podél Chrudimky spěcháme z města pryč. Labe přejíždíme přes lávku nad jezem a najíždíme na dlážděnou silnici. Napojujeme se na cyklostezku do Rybitví, kterou jsme včera přijeli a vypadá to, že zase bude sluníčko. Kousek za Rybitví odbočujeme ze silnice na cestu na záchod. Zdeny si sundává brýle a pokládá je na brašny. Najednou se objevuje auto a my mu rychle uhýbáme na stranu. Po projetí auta Zdeny smutně kouká na cestu - brýle jsou na dvě půlky. Při rychlém manévru spadly a řidič je buď neviděl nebo mu to bylo jedno.

Každopádně pokračujeme dál přes Živanice a Vlčí Habřinu. Nehoda s brýlemi předznamenala temný vývoj dne - je sice 20°C, ale pod mrakem a dost vlhko. Oblékáme větrovky. Na Zdenyho jde druhá krize - jízda ho netěší a brní ho levé zápěstí. Možná za to může víno předešlého dne - první krize taky přišla po večeru s vínem v Třeboni. Projíždíme Žáravice a zastavujeme v Chudeřicích na housku ke svačině. Zdeny prohrabává všechny brašny a po dlouhém hledání nachází druhé rukavice, ve kterých brňavka zápěstí ustupuje. Pokračujeme přes Starou Vodu do Nového Města. Pak koukáme, jestli nás nešálí zrak - na ceduli začátek obce stojí „Písek“. Hm, že bysme si trochu zajeli do jižních Čech? Každopádně na následující křižovatce je ukazatel "Košice - 5 km". Tak to už jsme asi v nějaké časoprostorové anomálii. Nicméně se nelekáme a pokračujeme dle plánu na Mlékosrby, Nepolisy a Lužec nad Cidlinou. Krajina je stále bez kopců, Oslík je spokojen, Zdenyho opičí krize neopouští. Nad hlavou nám zběsile krouží grippeny a dělají dost kravál. Přes Hlušice a Dubečno přijíždíme do Nové Vsi a na návsi v zastávce likvidujeme druhou housku a trochu déle odpočíváme a zaříkáváním se snažíme odehnat Zdenyho krizi. Zdá se, že to pomohlo, protože se lepší počasí i Zdenyho nálada. Míjíme Chotěšice a Rožďalovice a přichází první dnešní kopec na Tuchom. Přes Ledce přijíždíme do Žerčic, kde si Oslík neodpustí kešku, následuje příkré stoupání do Kobylnice a vítězný přijezd do Lhotek ve 13:30.

Tam nás děda Mudroch pouští do své patentované lahvové sprchy na solární energii a pomáhá vyrobit duralový držák na Oslíkovu zadní blikačku (ten původní se skoro ulomil). Po příjezdu babičky následuje doplnění energie vydatnou vesnickou stravou. Protože jsme dnešních 97 km zvládli dost rychle, dokonce je tato etapa nakonec nejrychlejší, nedělá nám problém odpolední šlofík. Po probuzení přichází bouřka, díky které na chvíli držíme černou hodinku bez elektřiny.

Protože předpověď počasí slibovala na víkend déšť, rozhodli jsme se oželet Blaťák (Máchovo jezero) i Bezzub (Bezděz) a zamířit ze Lhotek rovnou domů do Prahy. Už se na nás začala projevovat i únava předchozích kilometů, takže jsme se těšili na dva dny nicnedělání. Neměli jsme ale trasu připravenou v GPS a mapy jsme taky neměli komplet na celou cestu takže jsme museli malinko zaimprovizovat. Ráno jsme vstali v 7 a za okny byla hustá mlha, možná i drobný déšť. Nevadí, v 8:30 nasedáme na kola. Ze Lhotek vyšlápneme krátký kopeček a pak si dáme sešup do Žerčic. Pokračujeme přes Semčice, Dobrovice a Libichov, přejíždíme dálnici a pokračujeme přes Brodce až do Horek nad Jizerou. Tam přichází první vážnější kopec. Nahoře Oslík hlásí únavu ba i nevolnost ze změny tlaku. Na chvíli zastavujeme a aklimatizujeme se.

Pokračujeme na Zdětín a Sedlec a první houska v nás mizí ve Slivínku. To už byla mlha roztrhaná a protože jsme jeli k domovu, jelo se nám krásně lehce. Takže jsme si dovolili odbočku z nejkratší trasy a v Košátkách jsme se vydali na Kojovice. Pak celkem z kopce jsme projeli Byšice, Přívory a Tuhaň a v Obříství při čekání na semaforu jsme se rozhodli pro další delší pauzu spojenou s konzumací housky, broskví a jiných pochutin, co se v brašnách našly. Původně naplánovaná GPS trasa z Doks už se začíná objevovat na displeji a v Korycanech se na ní konečně napojujeme. Konec improvizace, autopilot přebírá řízení. Projíždíme Velikou Ves a horizont se začíná nebezpečně zvedat. Stoupáme přes satelitní městečka Předboj a Bašť a nakonec zdoláváme finálový kopec do Sedlce. Pak nás čeká krásný sjezd až dolů k Vltavě v Klecanech. Pohled na známou řeku nám přináší úsměv na tváře, krátce stojíme a kocháme se. Pak pokračujeme po cyklostezce proti proudu. Oslík začíná používat hrubá slova, protože stezka je dlážděna velkými kameny, je tu spousta louží a nemít horská kola, tak jdeme pěšky. Oslík žádá točenou zmrzlinu na spravení nálady. Bohužel žádná není v dohledu. Naštěstí přichází hladký asfalt a my pokračujeme proti in-line bruslařům až k pražské ZOO. Přes most pokračujeme do Stromovky a turistů přibývá. Krátký deštík přečkáme pod stromem a vyjíždíme na Letnou, kde se kocháme pohledem na Prahu.

Sjíždíme na Malostranskou a zatínáme zuby při prodírání se mezi lidmi. Proč je jich tu tolik? Za deset minut jich potkáme dvakrát víc než za uplynulý týden. Přes kostky se dostáváme až na Kampu a situace se nelepší. Z posledních sil nehledíce napravo nalevo jedeme po silnici z Újezda na Anděl a po chodníku vedle Radlické až na Křížovou. Oslík žádá velkou čokoládu na nervy. Po krátké zastávce ve večerce v klidu přijíždíme na místo, odkud jsme před 8 dny a 800 km vyrazili.

THE END

Velké poděkování patří celému realizačnímu týmu za ubytování, catering a další služby:

Vojta, Jana, Vojta jr. a Bára Ouškovi
Dušan, Lenka a Marek Brodští
taťka a mamka Machovi
Luďa, Hanka, Kuba a Linda Kopáčkovi
děda a babička Mudrochovi