Letos jsme se zase rozhodli strávit dovolenou na horském kole, ale zároveň jsme chtěli k moři. Do Chorvatska se musí přes Alpy, takže volba padla na moře Baltské, kam vede cyklotrasa podél Nisy a Odry, které tvoří německo-polskou hranici. Tak jsme v pátek 29.6.2012 v 16:30 nasedli v Praze na kola a přes Mělník, Hrádek nad Nisou, Zittau, Görlitz, Eisenhüttenstadt, Schwedt, Ueckermünde, Anklam, Usedom a Ahlbeck dojeli ve středu 4.7.2012 v 18:00 do městečka Trassenheide na pobřeží Baltského moře. Celkem jsme během těch necelých šesti dní najeli cca 770 km. Zpátky jsme to hned z několika různých důvodů vzali vlakem a pak i autem...

Pokud chcete vědět víc, čtěte dál... (můžete si to přečíst i jako pdf)

Fotky si můžete prohlédnout tady.

NA KOLE K MOŘI 2012
29.6. - 6.7.2012

U nás doma nebývá od nápadu k realizaci nikdy daleko, takže když se objevila myšlenka jet k moři na kole, stačilo použít Google a hned jsme věděli, že existuje Oder-Neiße-Radweg, tedy značená cyklotrasa od pramene řeky Nisy až k Baltskému moři. Zakoupili jsme příslušného průvodce z vydavatelství Esterbauer a těšili se na dobrodružství. Cestu jsme moc neplánovali. Trasu z Prahy na hranice (do Hrádku nad Nisou) jsme naplánovali na cykloserver.cz, ostatní stáhli z esterbauer.com a naimportovali GPX do GPS Garmin. Teprve týden před odjezdem jsme se rozhodli vyrazit už v pátek večer a zarezervovali si nocleh v Mělníku. Zbytek byla čistá improvizace. Naštěstí Oslík ovládá němčinu...

Oproti loňské Tour de Bohemia náklady značně stouply - utratili jsme 1.370 Kč a 519,40 EUR, takže při kurzu 26 Kč/EUR nás tahle dovolená vyšla zhruba na 15.000 Kč. Z toho bylo 7.500 Kč za ubytování, 4.500 Kč za jídlo a 3.000 Kč za vlak domů. Jinak se nám ale Německo nezdálo nijak zvlášť drahé.

Nevyhnuly se nám ani technické problémy a materiální škody - jedna píchlá duše, jeden přetržený řetěz, jedny rozbité brýle a jedny prošoupané cyklorukavice.

V Německu byli lidé v malých městech milí a ochotní. Mají tam spousty kilometrů kvalitních cyklostezek. Pokud je někde rušná silnice, cyklista nemusí jet po ní - vedle za svodidly je zpravidla asfaltová stezka. Ve městech mají skoro všechny chodníky napůl pro chodce a napůl pro cyklisty. Taky tam jezdí na kole kde kdo...

Trochu problém jsme měli s některými informačními centry - nedokázali nám poradit tak, jak jsme čekali. Kdybysme místo mobilu měli pořádné připojení k internetu a velký monitor, asi bysme si to našli sami líp. Úplně nejhorší to bylo v Berlíně na hlavním nádraží.

Podle záznamu celé trasy na Google mapách je vidět, že ta Evropa není zas tak velká - dala by se procestovat na kole celkem v pohodě. Na profilu je krásně vidět, jak Vltava teče z kopce do Mělníka, jak jsme přejeli Kokořínsko a jak jsme museli přejet Jizerské hory (i když jen sedlo necelých 500 m.n.). Pak už Nisa a Odra tečou zase z kopce dolů...

Žádné složité plánování, žádné zdlouhavé balení - v pátek, poslední školní den, vyrážíme k moři. Je 16:36 a před vchodem nasedáme na naložená kola. Dnešní skromný cíl = 60 km do Mělníka.

Sjíždíme dolů na Křížovou a hned nás rozděluje semafor - Zdeny stíhá zelenou, Oslík už má červenou. To nám to pěkně začíná... Je 30°C ve stínu, ale vítr příjemně pofukuje. Přejíždíme lávku a sdrncáváme schody. Trocha kličkování po chodníku, pak jednosměrka v protisměru a už jsme na Strakonické s cyklopruhem. Na Kampě nás čekají další schody (naštěstí zase dolů) a pochvalujeme si, že Praha je příjemně prázdná. Asi už jsou všichni na dovolené. Z Malostranské přes most na Staroměstskou a tady už začíná A2 do Dresdenu. Už víme, proč je Praha vylidněná - všichni turisti jsou tady - na nábřeží. A co hůř - náš zvonek je nechává ledově klidnými. Ale co, vždyť jsou prázdniny, no stress. Cyklostezka je super - sice občas štěrková, jindy asfalt, ale rovinka a málo lidí. Kocháme se pohledem na nově postavená business centra, pak Trojským zámkem, zoo a plavebním kanálem. Drsná cesta do Klecánek není tak drsná, jak si ji pamatujeme z loňska. Možná proto, že není po dešti a hlavně máme v nohách o 700 km míň.

Pak vstupujeme do neprobádaných končin (zde jsou lvi). Do kopce se nám šlapat nechce, takže se držíme řeky. Přichází první kufrování v lomu. Cca v 18:00 svačíme müsli tyčinku a pokračujeme pořád po pěšině hned u řeky. Romantika, nikde nikdo. Pak cesta trochu vystoupá a my se ocitáme cca 5 metrů nad vodou a stále na úzké pěšině. O tomhle psal jeden biker na blogu Praha-Drážďany, ale podle popisu jsem to čekal horší. Nicméně Oslík se trochu bojí (Oslík: a protože pořád čumí nahoru po skalách a ne před sebe na cestu, tak párkrát málem skončí v řece, o čemž ale Zdeny nemá ani tušení, jelikožto mi ujel :-), zvlášť když jsou na cestě kořeny a proti jedou 3 cyklisti, jeden i s vozíkem. Moc nekomunikují, asi Němci. Pak ale přichází mírný sešup a jsme v Libčicích. Teda za řekou od Libčic. Tam začíná asfalt, který sice místy mizí, ale cesta je to stabilní. Po chvíli se trochu vzdalujeme od řeky, míjíme zámek v Nelahozevsi a po okreskách jedeme vesničkami jako Dědibaby, Zálezlice apod. Zase se vracíme k Vltavě a míříme k lávce. Ale ta je spojená s parovodem, tudíž 10 metrů nad zemí. Tzn. asi 10000 prudkých schodů. Oslík bezmocně heká a silný Zdeny vynáší obě kola nahoru (Oslík: postupně, ne obě najednou...). Dolů na druhé straně už to jde sdrncat. Pak začíná krásná nová asfaltová cyklostezka až do Mělníka. Předloni, když jsme tu byli naposled, tak byla teprve ve výstavbě. A už jsme v Mělníku. Oslík málem zapomíná najet na most, ale nakonec ho trefíme. Pár fotek zámku (Oslík: Jedna...) a už stoupáme od řeky do města.

Nacházíme ubytování U Beníšků, parkujeme kola v garáži, skrz hospodu za obdivných komentářů štamgastů šplháme do podkrovního pokoje a šup do sprchy. Pak hned na večeři - hovězí angusburger a kuřecí steak - a po druhém pivu a telefonátu domů jdeme spát. Snídaně se bude podávat v 7:30.

Vzhledem k ceně ubytování nebyl pokoj v Mělníku nic extra, ale vyrovnalo se to jídlem a osobním přístupem majitelů. Noc byla tropická a podkroví bylo vydatně vyhřáté, takže spát se moc nedalo. Navíc štamgasti se dost dlouho a hlučně loučili, plus otevřeným oknem každou čtvrthodinu odbíjely věžní hodiny. Ale únava nakonec zvítězila.

Ráno vstáváme před sedmou a v 7:15 už máme sbaleno a sedíme u venkovního stolu, pozorujeme vlaštovky a baštíme rohlík. Za chvíli přichází pan majitel a servíruje kávu a hemenex. Když slyší, kam máme namířeno, kulí oči a nabízí, že pokud pojedeme zpátky přes Mělník, jeho známý má parník, kterým by nás odvezl do Prahy. Nakládáme brašny na kola a v 8:15 už jsme v sedle. Trocha bloudění v jednosměrkách, sešup dolů z kopce a pak začíná táhlé stoupání. Je celkem zataženo a na západě je slyšet bouřka. Šlapeme vesele dál až na kopec ke kapličce. Tam na nás padají první kapky. Ale je jich pomálu, takže to vůbec neva. Projíždíme Kokořínskem, bukové lesy všude kolem a plánujeme pěší čundr. Za sebou slyšíme hlasy. Na jednom kopci stavíme a necháme se předjet pelotonem silničkářů. Pokračujeme dál a začíná pršet víc. Zastavujeme teda pod stromem, zakrýváme brašny a Oslík i Oslíka šustkou. Mezitím nás znovu předjíždí peloton - asi někde kufrovali :-) Těšíme se do Mimoně, že si dáme obědovou housku na náměstí. Jedeme po silnici, takže předpokládáme, že to bude za kousek. Ale najednou jsme na mostě v Borečku. Pak následují Hradčany a konečně Mimoň. Ale jedeme bokem, ne přes náměstí, takže nikde žádné lavičky k sezení. V další vesnici už si dáváme tatrankovou první pomoc. Pokračujeme dál až do Novin pod Ralskem k průrvě, kde si dáváme housku s paštikou, okurky a sušenky a vzpomínáme, jak jsme to před měsícem jeli na lodi.

Pokračujeme směrem na Stráž. Z dálky vidíme její barevné paneláky, ale do města nezajíždíme. Míříme do hor. Značku „slepá silnice“ ignorujeme a chybějící most objíždíme po místních komunikacích. Ve 13:00 se terén láme a vypadá to na horské sedlo - nejvyšší bod výpravy. Sjíždíme dolů, ale za chvíli zase stoupáme. A zase a zase. Nakonec těch sedel bylo asi 10, ale pak se objevuje vesnice Horní Sedlo, což je opravdu střecha celé cesty. Vrcholový fotozápis do fotoalba a už sjíždíme dolů. Pak teda ještě menší stoupání do Dolního Sedla, ale nakonec se objevuje Hrádek nad Nisou a naše očekávaná řeka s velkým Ř, no vlastně s velkým Ň. Proplétáme se uličkami po trase č. 25 až na hraniční přechod. Stojí tam policie, ale spíš nemají co na práci, než že by plnili funkci orgánů. Je asi 15:00.

Za hranicí posíláme SMS domů a upalujeme po asfaltkách dál, občas se asfalt mění na šotolinu nebo dokonce kostky. Taky značení není úplně košer - spíš je to hra „najdi si svou značku“. Ještě že máme GPS. Zittau projíždíme bez zastavení a pořád dál. Zatím to není po silnici - občas to vede podél ní, ale cyklista má vždycky svůj proužek asfaltu. Pak míříme do lesa a zastavujeme na Restplatze. Baštíme jablka, okurky a vůbec všechno, co před Oslíkem neuteče. Přijíždějí další cyklo-kolegové. Oslík oprašuje němčinu a navazuje konverzaci. Jedou ze Zittau, kam přijeli dneska vlakem, a míří k moři, jako my. Dnes chtějí do Görlitzu, tak se s nima možná ještě potkáme. Je 16:00 a vyrážíme dál. Cesta není úplně po rovině, občas kopeček a hlavně cesta nevede pořád podél řeky. Občas ji vůbec nevidíme. Ale když ji zahlédneme, je plná rafťáků. Přijíždíme do Görlitzu. Je to docela velké město, takže je plné lidí a aut. Pár fotek u mostu do Polska a pokračujeme dál. Už se trochu projevuje únava, takže začínáme uvažovat o ubytování. Pak se z nepochopitelných důvodů stezka odpojuje doleva a míří do krpálu po kostkách. Zdeny vztekle prohlašuje, že to musel vymyslet nějaký magor. Oslík si třikrát hekne, jednou vzlykne a vyšlápne to taky, dokonce cestou zachraňuje plyšovou hračku vypadlou z kolemjedoucího kočárku. Definitivně se rozhodujeme pro zimmer frei, ale jako na potvoru nikde nic. Ve vesnici s názvem Ludvík-něco (Oslík: Ludwigsdorf) je statek a před ním krabička s letáky. Podle nich poznáme, že je to něco jako doupě Svědků Jehovových a hodláme prchnout. Zastavuje u nás paní v autě a ptá se, jestli nechceme poradit. O žádném ubytování neví, posílá nás až do 16 km (Oslík: Spíš 20.) vzdáleného Rothenburgu. Když slyší, že už máme v nohou 130 km, padá do mdlob. Jedeme dál. Hned za vsí je ukazatel „Pension 500 m“. Hurá! Míříme tam. Je tam sice nějaká svatba, ale pokojíček pro nás se ještě najde. Paní recepční taky padá do mdlob, když se dozvídá kilometry, ale za 40 EUR nám otevírá pokoj se snídaní. K večeři nám už bohužel dá jen studený obložený talíř, ale my jsme spokojeni. 2x2 radlery a jde se do postele. Snídaně bude zase v 7:30.

Ještě pár postřehů z večera a noci - cena večeře byla nakonec 25 EUR, což se nám zdálo dost. Ač byl penzion obrovský, kola jsme měli nechat venku pod ořechem. Ale co, ať si užijou na čerstvém vzduchu. V noci se Zdeny vzbudil a zjistil, že je bouřka. Tak chvíli uvažoval, jestli nejít přikrýt igelitem aspoň sedla, ale po pár blescích přestalo pršet, tak zase usnul. Pokoj byl dost studený (oproti Mělníku arktický) a hlavně vlhký, takže oblečení nejen neuschlo, ale spíš navlhlo.

Ráno vstáváme zase v 7 a po rychlém sbalení sedáme pod slunečník (ochrana před padajícími ořechy) na snídani. Na stole jako obvykle nenecháme ani drobeček - co nesníme, zabalíme na cestu. V 8:10 sedáme do sedel. První kratší den byl v pohodě. Druhý den odpoledne už otlačený zadek trpěl, ale dneska ráno je to zdaleka nejhorší - zkrátka prvních 200 km bolí. Vydáváme se po trase, chvíli po silnicích, chvíli mezi poli po stezkách. Dneska to vypadá na kvalitní asfalt. Projíždíme lesem kolem hezkých infotabulí, sem tam i polských. Občas trasa nesmyslně uhýbá a objíždí. Ale protože máme GPS, tak víme, kde si to zkrátit.

V 10:00 zastavujeme na první sváču. Cesta rychle ubíhá, jedeme převážně lesem. Sem tam se objeví krátké stoupání a pak sjezd - to jak cesta kopíruje místní terén. Kolem poledne přijíždíme k hospodě, ale nabídka nás neláká. Tak se svalíme na trávu pod košatý dub a baštíme housku a energy tyčinku. Mezitím nás předjíždí pár kolegů, ale některé vzápětí zase dojíždíme. Na rovinatých úsecích se dá na MTB krátkodobě ušlapat až 44 km/h, ale jinak je průměr cca 19. Na trekovém kole by to asi jelo líp. Dnešní plán byl 150 km, tak uvidíme. Přichází nekonečné šlapání po něčem, co Oslík nazývá „říční navigace“, jinak je to taková hráz asi 50 metrů od řeky, kam se může při povodni rozlít voda. Je to docela promyšlené a táhne se to podél celé řeky, stovky kilometrů. Copak o to, nahoře je krásný asfalt a je to rovně, ale je to únavně monotónní. Šlapeme a šlapeme. Cestou jsou vidět betonové zbytky mostů přes řeku. V minulosti jich tu asi bylo hodně, pak je za války zničili a už neobnovili. Průběžně doplňujeme energii müsli tyčinkami, rozinkami a hroznovým cukrem, takže Oslík chytá třetí dech a rozjíždí únik až 28 km/h. Zdeny se ale nenechá setřást, takže průměr stoupá na 19,5.

Docela fouká, většinou boční vítr, takže se jede těžce. V jednu chvíli dokonce přichází panely, ale protože chceme vidět soutok Nisy s Odrou, kodrcáme po nich. U soutoku jsme v 17:00, takže máme spoustu času dojet do Eisenhüttenstadtu a hledat bydlení. Pokračujeme teda dál a začíná pršet. Ale protože je obloha projasněná, víme, že to nemůže vydržet dlouho. Po 12 km od soutoku přijíždíme do města. Hned u první cedule „Pension“ zvoníme a za 40 EUR se necháváme ubytovat ve starém domě s obrovskými pokoji a koupelnou na chodbě. Po sprše se vydáváme na nábřeží do restauračky, kde za 25 EUR dostáváme řízek přes celý talíř a kopec špaget. Pak ještě zmrzlina na náměstí, prochajda a šupa do pelíšku.

V noci zase odbíjely hodiny na věži, ale už si začínáme zvykat. Ráno sbalíme a seskáčeme schody na snídani. Paní domácí je milá a snídáme u ní v kuchyni ještě se dvěma hosty. Kdyby nás bylo víc, už se ke stolu nevejdeme. Nacpeme si bříška a vyrážíme nakoupit nějaké sůši do sámošky. Oslíkovi se zdá přední kolo měkké, tak ho Zdeny připumpuje a na cestu se vydáváme až v 8:30.

Protože dneska nás čeká dlouhá cesta (a to ještě nevíme, že opravdu dlouhá), bereme to po silnici, protože je to kratší. Teda nejedeme po silnici, ale podél ní, po cyklostezce. V Ziltendorfu projíždíme stavbou, ale nikdo s tím nemá problém. Pokračujeme až do Bříškova (Brieskow-Finkenheerd), kde se Zdenyho chytá Pupkáč a Oslíka Bolínožka. Dál už je to zase po trase s místy až „moderate traffic“ :-)

Prosvištíme Frankfurt a necháme se zlákat na „alternative radweg“ rovně. Po asi kilometru v zahrádkářské kolonii ale asfalt končí, takže se vracíme na trasu. Podél silnice svištíme až do Lebusu, kde se objevuje naše stará známá protipovodňová hráz. A zase šlapeme a šlapeme. Po asfaltu jsou rozházené rozbité skořápky od škeblí. Prý to dělají vrány, které pouštějí škeble z výšky na asfalt, aby je rozbily a dostaly se dovnitř. Jsou všude - skořápky, vrány a taky čápi. Včera jsme jezdili po vršku hráze, dneska to bereme pod ní - tam je taky asfaltka. Někdy máme dokonce na výběr tři cesty - hřeben, úbočí a silnici dole. V Německu holt mají asfaltu dost. Oslík si dneska vlezl do pytle, takže ho Zdeny skoro celý den neviděl a vezl ho na zádech. I když držíme okamžitou rychlost 22 - 25 km/h, tak průměr je pořád lehce přes 19. Na MTB asi fakt víc nedáme.

V Bleyenu si dáváme sůši oběd a ve 13:00 se vydáváme dál. Kolem 14:00 bysme chtěli mít cca 90 km, jinak budeme pod plánem. Začínáme potkávat víc cyklistů a spoustu hospod. Ale my máme vlastní zásoby, takže valíme dál. V Groß Neuendorfu se pár minut zdržíme, protože tam mají pod vysokou lávkou zavěšené dvě dlouhé houpačky, takže se houpáme, až je z toho Zdenymu trochu šoufl. Na silnici jsou každý kilometr čísla. První, co si pamatuju bylo 10, když mineme 70, jsme v Hohenwutzenu a hledáme lavičku na svačinu. Nakonec svačíme až v Hohensaatenu. U Lunowa pokračujeme rovně po alter weg, bo je kratší. Pak je podle průvodce trasa v rekonstrukci, ale Umleitung vede jinudy než na mapě - podél vody. Bohužel je celá z panelů a je 10 km dlouhá. Oslík počítá a hlásí každých 100 metrů. Konečně most a stezka do Schwedtu. Tam přijíždíme na nábřežní kolonádu a marně hledáme nápisy zimmer frei. Rozhodnutí tedy zní pokračovat dál.

Míjíme kemp, ale nemáme stan. Šlapeme tedy až do Gatowa a blíží se 19. hodina. Ale psychicky jsme v poho, to že nemáme postel nás nijak nestresuje. v Gatowě v kavárně nám domorodec radí domy, kde ubytovávají, ale asi kecá, protože nás tam nikdo nechce. Jedeme teda do Vierradenu, kde jsou penziony dva, ale oba plné dělníků. Potupně se teda oklikou vracíme do Schwedtu. Zdeny loví v supáči těsně před zavíračkou večeři a Oslík se mezitím vyptává kolemjdoucích na ubytko. Penzion je kousek a je luxusní, za tradičních 40 EUR. Je 20:00, nemáme sílu na společnost, takže baštíme housky a sledujeme Mission Impossible v němčině. Tomík Cruisů vítězí a jdeme spát.

Protože jsme se pozdě ubytovali, rozhodli jsme se i pozdě vstávat - v 7:30 :-) Balením jsme se nezdržovali a hurá na snídani. Penzion byl docela luxus a podle toho i snídaně. Nacpali jsme se k prasknutí a ještě něco do kapes. Pak sbalit a honem na kola. Ale ouha - Oslík má přední kolo prázdné. Tak Zdeny bleskově mění duši a mezitím kolemjdoucí radí, že naproti je cykloshop. Oslík tam teda koupí duši do foroty za 5,90 EUR. Jo a ubytování mělo stát 40, ale ráno po nás chtěli 50. Nicméně Oslík tak dlouho hudroval, až nám to nakonec dali za těch 40. Je 9:30 a konečně vyrážíme.

Za chviličku jsme na trase do Gatowa - zase. Oslík opět leze do pytle a šlapeme. Po 6 km se objevují 2 penziony. Kdybych to byl býval věděl včera... Pokračujeme až do Gatzu. V noci zase pršelo, je zima a mokro. Obloha zatažená, teplota pod 19°C, takže jedeme v bundě. Ale v Gatzu ji sundáváme, protože je vlhko. Dál jedeme po nezpevněné polní cestě, protože si to chceme zkrátit. Aspoň je to zajímavější, než pořád ten rovný asfalt :-) Po polňačce to dotahujeme až do Tantowa, kde se napojujeme na trasu. Už to nevede podél řeky, takže je to z kopce do kopce. Projíždíme Penkun kolem jezera a pak do Krackowa. Teď už je to po silnici a kolem jezdí auta i náklaďáky, ale vydržíme. I panely do Glasowa. Protože nesvítí sluníčko, cesta vůbec neutíká. Navíc fouká cyklovítr (= protivítr). Pořád pokračujeme po silnici. Kolem 15:00 se ukazuje slunce a na tachometru 80 km. Kousek před Löknitzem odbočujeme k tisíciletému dubu. V Löknitzu na nás padá trudomyslnost, takže baštíme sůši na rušné křižovatce a přemlouváme se k cestě dál.

Nakonec se odhodláme a pořád po silnici valíme až do Glashütte. Řidiči jsou různí, ale většinou ohleduplní. Do Hintersee už vede stezka lesem podél silnice označená mašinkou. Za Hintersee sjíždíme ze silnice, která se mění na kočičí hlavy, na lesní cestu a hned za městem si dáváme u stánku bratwurst a bockwurst. Jak tak baštíme, slyšíme od projíždějících bikerů češtinu. Pokračujeme po cestě až do Riethu, kde prvně vidíme slanou vodu. Ale protože je za ní vidět les, tak to nepovažujeme za moře a jedeme dál. (Oslík: Štětínský záliv to byl).

Pak to nějak rychle uteklo a už jsme v Ueckermünde. Tady už je voda i s písečnou pláží (dokonce FKK) a vlnami, ale pořád jsou za ní stromy. Projíždíme proto městem a v 18:00 padá rozhodnutí začít v Grambinu hledat postel. Ale jako obvykle, když člověk něco potřebuje, tak to nikde není. Nacházíme pronájem bungalovu za 63 EUR, což se nám zdá dost, takže pokračujeme do Mönkebude. Tam to taky nevypadá moc nadějně, ale na náměstí jsou informace a tam i v 18:40 paní, co nám vytelefonuje privat za 45. Utahaní, ale spokojení se ubytováváme na konci vesnice u babičky, která mluví tak rychle, že toho Oslík moc nerozumí. Máme hladovlka, takže se hned vydáváme zpět do vsi hledat hospodu. Je to dost daleko, ale jídlo mají dobré. Je nám na zahrádce trochu dost zima, takže po jídle honem domů a spát.

Dnešní noc byla ve znamení vrzavé postele. Kdykoli se člověk otočil na druhý bok, tak ho ten zvuk probudil. A zase měkká postel. Jinak jsme natáhli budíka na 7, ale vylezli jsme cca v 7:20. Rychle pobalit a honem na domácí snídani s milou babčou a její vnučkou. Napucnout a hurá na kolo. Chvíli po lesní pěšině, pak zkusmo silnice, ale kvůli autům radši zpátky do lesa. Dneska je jen 16,5°C, takže už od rána jedem v termotriku. Holt už jsme na drsném severu. Obloha ocelově šedá.

Chceme si to zase zkrátit, takže v Bugewitzu opouštíme stezku a vydáváme se na místní okresky. Aut je tam málo, ale kvalita odpovídá okreskám českým. Přes Kosenow, Dargibell a Gellendin dorážíme do Anklamu. Tam potkáváme paní učitelky, které na vozíku vezou cca 8 dětí. V parku je vypustí a ty se hned rozutečou po trávě jak mravenci. Je jim asi tak rok.

Přes centrum přijíždíme na most, kde koukáme do mapy a hned se nás místní ochotně ptají, jestli nechceme poradit. Kousek za mostem, kde začíná pobřežní silnice B109, si dáme sváču a oddech. Pak nahoru a dolů po stezce vedle rušné silnice míříme k mostu na ostrov Usedom. Most se v 11:45 zvedá, tak snad to stihnem. Na mostě nás pod zdviženou udicí pouští dva Pepci námořníci - rybáři a hned za mostem zase uhýbáme mimo hlavní na stezku. Povrch teda mizernější než mizerný - je to dlažba bohatě záplatovaná asfaltem - dle průvodce „flasterweg“. Občas se objeví i panely. Ale nechceme riskovat kufrování a zůstáváme na stezce. Dokodrcáme to až do Usedomu, kde si na náměstí v pekárničce dáváme kávičku a dortík (pravá výživa sportovce). Pak zase dále po trase. Moře už musí být blízko, takže šlapeme ze všech sil, do kopce z kopce, lesem po šotolině. Dost teda změna oproti rovině podél Nisy. A už je tu Ahlbeck. Pár zatáček a už vidíme moře. Hned k němu míříme, opíráme kola v písku, fotíme se, ochutnáváme slanou vodu, vyhříváme se na písku a píšeme a voláme domů. Je asi 15:00 a jsme v cíli – U MOŘE.

Pak volným tempem (protože jinak to po kolonádě ani nejde) jedeme podél moře najít infocentrum. Je to tu vyloženě turistické plážové město - samá restaurace a hotel nebo vila. Oslík mizí nadlouho uvnitř infodomečku a pak vítězoslavně vychází se zamluveným ubytováním na dva dny za 90 EUR. Rozhodli jsme se totiž den zůstat a slunit se na pláži. Ubytování tu bývá minimálně 2x dražší. Jediná potíž je, že to naše je odtud ještě 30 km daleko a musíme se tam dostat do 18:00. Je 16:30, takže vyrážíme.

Na pláži bylo teploučko, tak jsme shodili termotrika, ale když jedeme, je zima, tak je zase oblékáme. Problémem kolonády je ale asi milion lidí, kteří nám nedovolují vyvinout potřebnou rychlost. Čas se nám krátí. Pak naštěstí chodníky končí, vrací se lesní cesta a dokopec zkopec. Potkáváme pořád spoustu cyklistů, ale jsou to výletníci s koly z půjčovny, takže je všechny bez problémů předjíždíme. Občas přichází až 16% stoupání a klesání ( a oběma směry je značka – Cyklisto sesedni z kola), ale toho se nelekneme. Jednu chvíli přichází úzká přelidněná stezka se zámkovkou, ale zatínáme zuby a jedeme přes mrtvoly. Dostáváme se do zácpy. Zdeny podřazuje, aby předjel pomalejší šneky, zabírá a... praská mu řetěz :-( Oslík už mizí v zatáčce, takže o ničem neví. Zdeny teda zvedá řetěz ze země a na koloběžce dohání Oslíka. První závažnější problém, ale po 750 km nás to nemůže rozhodit. Bleskové rozhodnutí - Oslík se dojede ubytovat, Zdeny bude spravovat řetěz a pak se nějak potkáme. Je 17:30. V 17:50 má Oslík splněno - má klíč od pokoje, ale taky vybitý telefon. Zdeny je na tom o poznání hůř. Nýtovačka sice funguje perfektně, ale řetězu se do spojení moc nechce. Je 18:15 a konečně je nýtek na místě. Ale řetěz je mezi pastorky trochu jinde. Na opravu už ale není čas ani chuť, tak za pomoci hrubé síly dostává Zdeny řetěz na místo. Uvidíme jak to vydrží cestu do Berlína. Oslík jede naproti a na kolonádě dochází k bouřlivému setkání. Volným tempem dojíždíme do kempu a roztahujeme se v pokoji. Sprcha a šup na nákup do supáče. Pak večeře v hospodě, káva před domkem, cvičení trpělivosti díky hyperaktivním rusko-německým dětem a jdeme zaslouženě spát.

Dneska jsme si konečně přispali. Čekali jsme sice, že nás probudí včerejší děti, ale překvapivě bylo ticho. I tak jsme ale v 8:30 už byli vzhůru. Snídaně pod širým nebem, bohužel zase ocelově zataženým. Po snídani jsme začali vymýšlet, jak se vlastně dostat domů. Oslíka od včera bolí koleno (asi přehnal závěrečný spurt k moři), Zdenyho nýtovaný řetěz a přehazovačka poznamenaná hrubou silou, to všechno neslibovalo žádné velké výkony. Vyprali jsme teda nějaké prádlo a vydali se na informace pro informace. Tam nám paní v letech na PC našla spojení do Prahy jen s jedním přestupem v Züssově, ale když jsme jí řekli, že máme kola, tak vytiskla přestupů 6 a cestu snad na 24 hodin. Tak jsme poděkovali, koupili pohledy a šli radši na pláž. Tam jsme si oblékli 3 vrstvy oblečení a kochali se větrem a vlnami.

Filmy nelžou - k Baltskému moři se nejezdí slunit a koupat. Plážový stan, větrolam nebo pronajatá boudička jsou nutností. Nakonec jsme se ale odhodlali a na minutu do vody vlezli - když už jsme sem jeli... Mezitím nám drzá vrána zkontrolovala obsah igelitky. Pak jsme za pomoci internetu a maminky Brodské na telefonu zkoušeli štěstí s vlaky. Ale nenacházelo to nic rozumnějšího, než v infocentru. Každopádně kola se vlakem vozí, takže nějak to jít musí. Skoro definitivně se rozhodujeme nejet už na kole a celou zpáteční cestu absolvovat vlakem. Navíc je tu možnost v pátek dojet do Berlína, tam si projít město a v sobotu ráno pokračovat do Prahy. Moře už jsme měli dost, tak jsme se vrátili do pokoje, dorazili zbytek od včerejší večeře, dali kávu a spokojeně usnuli v peřinách. Po dvou hodinách jsme zase rozlepili oči a vydali se hledat nádraží, kde bysme se zeptali, jak je to s těmi koly. Bohužel ani v Trassenheide, ani ve 3 km vzdáleném Zinnowitzu nebyla ani noha. Tak jsme si dali zmrzlinu a po pláži došli zpátky domů. Zítra teda sbalíme, dojdem na nádraží a uvidíme, kam nás vlak doveze - buď do Berlína, kde se doptáme jak dál nebo se v Züssově vnutíme do EC do Prahy.

Vzhledem k přetrvávající bolesti Oslíkovo kolene a nejistému technickému stavu Zdenyho kola jsme se ráno v klidu dospali a vyrazili na vlak v 10:15. Vlak přijel už plný kol a s námi ještě pár cyklo-důchodců nastupovalo, ale nějak jsme se vešli a Oslík si i sednul. Cestou do Züssowa průvodčí nepřišel, takže jsme se ho nemohli zeptat, jak je to s koly v EC. Takže jsme po půlhodině jízdy se všemi ostatními vystoupili v Züssově a počkali na druhé koleji toho samého nástupiště na vlak do Berlína. Tam jsme se vešli celkem dobře - banda puberťáků nám uvolnila místo pro kola a s kyselým obličejem si i sundali batohy ze sedaček, abysme si mohli sednout. Pak dokonce vystoupili, ale zase se tam nacpali další tři lidi s kolem, takže plno bylo pořád dost. Navíc vzduch by se dal krájet. Průvodčí nám prodal nějakou jízdenku do Berlína za 56 EUR, která se skládala z jedné do Jatznicku, jedné regionální Brandenburg-Berlín a doplatků za kola. No, těšili jsme se domů, takže jsme nepátrali a zaplatili. Po dvou hodinách nás kolem 13:00 vlak vyplivnul v Berlíně.

Tam se Oslík posilněn mini hamburgerem od Burger Kinga šel zeptat na informace, jak se teda dostaneme dál. Přišel po půlhodině s utrápeným výrazem, že se domů nedostaneme. Na prvních informacích ji odbyli, že mají jen info o odjezdech, ale o kolech nic neví. Na dalších jí našli jen Vindobonu, která je na další dva dny vyprodaná. Na otázku, jak se teda má s kolem dostat do Prahy, třeba s přestupy, tvrdohlavě odpovídali - „nejde to“. Zase další potvrzení toho, že na informacích nedostanete informace. Po poklesu hladiny adrenalinu, kdy se objevila i myšlenka zamknout kola ke sloupu na nádraží, odjet domů bez nich a vrátit se pro ně autem a spojit to s bruslemi ve Flaemingu, jsme se rozhodli dojet domů osobními vlaky, které nám našli v Trassenheide. Tzn. v 15:35 do Cottbusu, pak přestup do Zittau a nakonec do Liberce. Tam už to nějak vymyslíme - měli bysme tam být ve 20:00. Pak ještě Oslík zavolal rodičům, kteří souhlasili, že nás vyzvednou autem v Liberci. Zakoupili jsme další jízdenku za 50 EUR, i když možná zase proděláváme.

První vlak do Cottbusu byl nacpaný lidmi vracejícími se z Berlína z práce a každý chtěl pro sebe tři sedačky. Nějaký krajně nesympatický Němec pronesl něco jako “scheisse“, když ho Zdeny požádal, aby si přesedl naproti, aby bylo kam dát kola. Tak jsme si taky ulevili - česky... :-) Po pár stanicích se vlak uvolnil, ale zase přistoupili tři důchodci s kolama. Celkem to šlo, i když ta kola dali, jak je napadlo. Asi hodinu a půl jsme jeli v klidu, pak přistoupila nějaká mladší paní a začala dělat problémy, že sedíme (my i důchodci) na místech, kam patří kola. Důchodce za přispění průvodčí vyhodila, dala si tam kolo, zamkla ho a odešla jinam. Lidi jsou prostě různé - blbé a pitomé. Nebo tak nějak to říkal Werich. Všechno jde zařídit v klidu, ale musí se chtít. V Cottbusu, zase na tom samém nástupišti, jsme počkali na pidivlak, kam se hrnulo plné nástupiště lidí. Tak jsme zase asertivně vyhodili puberťačky s kyselým obličejem a hurá do Zittau. Vedle seděl nějaký opilec/bezdomovec s lahví vína, dokonce nám i nabízel napít. Takže i v Německu jsou, jen místo krabicového mají lahvové... :-) Teplota ve vlaku stoupala a Zdeny začal odérem připomínat bezdomovce. Postupně jsme nabrali asi 20 minut zpoždění, přesně tolik, kolik jsme měli mít na přestup v Zittau. Tam se objevila první komplikace - odjíždí to z jiného nástupiště. U schodů je sice pohyblivý pás na kufry, ale není kompatibilní s našimi koly. Takže to musíme vytáhnout pěkně ručně. Na nástupišti 1a je to až úplně na konci, takže Zdeny nasedá na kolo a jede k vlaku. Oslík dobíhá a hned se zavírají dveře a vlak odjíždí. Bylo to hodně těsně. Průvodčí kroutí hlavou nad našimi předraženými jízdenkami, ale my už jsme v Čechách a je nám všechno fuk. Teplota ve vlaku zase tropická a Zdenymu nepomáhá ani výměna trička. Cestou nás chytne bouřka, po skle stékají potoky vody, ale v Liberci je zase sucho. Tam už na nás čeká Oktávka, sundáváme přední kola, lifrujeme všechno do kufru a hurá domů...

THE END